Informace o cyklu

Africké kinematografie nepatří statisticky vzato mezi nejproduktivnější ve světě, i přesto zde nalezneme řadu pozoruhodných děl a autorů.

Při sledování těchto filmů je třeba si uvědomit, že zde kultura vychází z jiných kořenů. Zaprvé zde nenajdeme obrazovou tradici, jak je tomu v západoevropské kultuře nebo u amerických indiánů. U afrických národů nalezneme spíše sochy, masky, tanec, hudbu a orální kulturu. Literatura a malířství zde vždy byly marginální. Takže umělecká východiska jsou více expresivní než figurální, projevuje se to i ve filmech všech režisérů, kteří natáčí pro africké diváky. Dalším neméně podstatným prvkem je, že většina těchto soch, masek a jiných uměleckých předmětů byla primárně určena pro liturgické potřeby a nikoliv k estetickému uspokojení, což je opět aspekt evropského uměleckého očekávání. Právě v počátcích vznikající národní kinematografie stojí na rozcestí a ubírají se spíše směrem, který odpovídá tradičním kulturním východiskům, takže filmy se stávají do značné míry iniciačními rituály nesoucími politické, náboženské či společenské poselství. Proto v nich najdeme velké množství dialogových scén, v nichž vystupují filmoví grioti, nebo v nich hraje důležitou roli hudba. Jako není snadné naučit se sledovat filmy staré sto let, tak není jednoduché naučit se chápat umění velmi odlišných kultur. Potřebujeme k tomu v prvé řadě notnou dávku tolerance. Samozřejmě ne všechny filmy natočené v Africe mají stejný význam a už vůbec nelze mluvit vždy o umění. Nejsilnější je frankofonní oblast, protože Francie nejvydatněji podporovala své bývalé kolonie. To je důvod, proč Ghana a Nigérie mají významná literární díla, ale jejich filmová produkce je bezvýznamná. Národní filmový archiv připravil spolu s Francouzským institutem v Praze rozsáhlý cyklus mapující tematicky vývoj afrických kinematografií.

Filmy: Bronzový náramek, Černoška z..., Poštovní poukázka, Sambizanga, Světlo, Xala