Informace o cyklu

Národní filmový archiv spolu s mezinárodním filmovým festivalem Praha - Febiofest připravil dosud nejucelenější retrospektivu díla jedné z mimořádných osobnosti české poválečné kinematografie - Jiřího Krejčíka.

Režisér Jiří Krejčík (nar. 1918) patří k těm postavám naší kinematografie, jejichž jméno je dobře známé i lidem nepříliš orientovaným v dějinách domácího filmu. Historky o brunátném režisérovi, který při natáčení škrtí herce a v občanském životě se zábavně zuřivou nekompromisností trvá na morálních maximech, se staly folklórem. Za plejádou zábavných příběhů se však lehce ztratí to nejpodstatnější: ten energií sršící režisér je především vynikajícím filmařem a jeho osobní profesní cesta je zároveň výstižným odrazem příběhu československé kinematografie posledního tři čtvrtě století.

Jiří Krejčík do onoho příběhu poprvé výrazně vstoupil v nedlouhém období relativní svobody mezi léty 1945 a 1948. Adaptace Nerudových Malostranských povídek pod názvem Týden v tichém domě (1947) patřila mezi nemnoho debutů těch let - starší tvůrci, přenášející si do zestátněného filmu dřívější zkušenosti a návyky, nástup mladých kolegů spíše prozíravě oddalovali. Týden v tichém domě sice poznamenala dobová konvence natáčení v umělém prostředí ateliéru, přesto již tady je možné objevit mnohé z toho, co bude v následujících desetiletích charakterizovat většinu Krejčíkových snímků: milimetrově přesnou psychologickou drobnokresbu charakterů a autorovo účastné pochopení pro "malého" člověka, kde však účast neznamená autorovo odhlédnutí od požadavku na morální rozměr lidského počínání. Úvodní etapa režisérovy kariéry vyvrcholila o rok později snímkem s všeříkajícím názvem Svědomí (1948). Tady se už Jiří Krejčík v nastolených otázkách vydává směrem, kterým by se jeho tvorba nejspíše ubírala, pokud by k tomu dostal příležitost. Nedostal ji na dlouhou řadu let, stejně jako ji nedostali mnozí jiní. "Vítězný únor" zasáhl nejen do řady soukromých osudů, ale i do plánů domácího filmu. Podobně jako v dalších oblastech umění byl i zde za jediný předepsaný směr vyhlášen socialistický realismus a vše, co se mu protivilo, bylo odsouzeno jako nepřípustné. Novou tvář československé kinematografie měly tvořit politické agitky a filmy o souboji mezi starým a novým, kde to staré bylo již dopředu automaticky to horší a odsouzeníhodné (Nad námi svítá - 1952, Frona - 1954).

Opatrné blýskání se na lepší časy začalo teprve po eufemistickém odhalení Stalinova "kultu osobnosti" ve druhé půli padesátých let. Po účasti v povídkovém snímku O věcech nadpřirozených (1958), kde se Krejčík v adaptaci povídky Glorie poprvé filmově setkal se svou literární láskou Karlem Čapkem, přicházejí psychologicky mimořádně působivé tituly Morálka paní Dulské (1958) a Probuzení (1959). A v roce 1960 pak Vyšší princip, režisérovo dílo beze sporu nejvíce "emblematické". Po desetiletí schematismu, kdy příběhy z druhé světové války byly podávány s otupujícím heroickým patosem, se Krejčíkova adaptace drobné povídky Jana Drdy z jeho sbírky Němá barikáda stala (spolu s Weissovým snímkem Romeo, Julie a tma), civilisticky střízlivým a o to emotivně působivějším obrazem neokázalého hrdinství v tíživých okupačních dnech. Postava středoškolského profesora Málka, přezdívaného studenty pro jeho starosvětské zásady Vyšší princip, zosobňovala také další Krejčíkovo důležité téma: boj "malého" člověka o zachování osobní hrdosti a cti vzdor zjevné přesile moci či ideologie. Téma, které v sobě nesl už mladý básník Václav Bavor z Krejčíkova debutu Týden v tichém domě a které se ostatně v té či oné podobě objevuje ve většině režisérových filmů.

Šedesátá léta znamenala dosud nejšťastnější éru československé kinematografie a Krejčík byl jejím nepřehlédnutelným účastníkem. Stojí přitom za pozornost, že oproti předchozí dekádě, kdy v režisérově tvorbě převažovala psychologická dramata, jádro jeho filmografie ze šedesátých let představují komedie: další návrat k povídkám Karla Čapka Čintamani a podvodník (1964), Pension pro svobodné pány (1967) a především Svatba jako řemen (1967). Režisérovo tehdy snad překvapivě působící přesměrování k humoru by nás nemělo udivovat, když víme, že patřil k zakládajícím členům proslulé předválečné Recesse, která zdravou neúctou ke "stupiditě každodenního plahočení" uváděla okolí v nevěřícný úžas.

Dějiny se často odvíjejí jako by v sinusoidě, jejíž vrcholy i propady věrně kopírují. Nastalé období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let uvrhlo do zapomnění většinu z toho, co přinesla "zlatá šedesátá". Příběh Jiřího Krejčíka v tomto dvacetiletí je příběhem filmaře bojujícího o uskutečnění alespoň něčeho smysluplného a tvůrčího. V otupělé pasivitě těch let patřil k nemnoha tvůrcům, kteří se odmítali smířit se všeobecným společenským úpadkem a "pošlostí" ideálů. Dlouhé přestávky mezi jeho jednotlivými realizovanými počiny svědčí o tom, jak těžký ten boj byl. Podařilo se mu natočit vynikající - a dnes zcela neprávem zapomenutou! - psychologickou detektivku Podezření (1972), k jeho vrcholným dílům se přiřadila Božská Ema (1979) a výrobu bezduché normalizační zábavy (o kolik lépe jsme na tom v tomto směru dnes?) zobrazil se satirickým šklebem Prodavač humoru (1984). Tři filmy za dvacet let... Měřeno počtem, velmi málo. Ale v umění naštěstí prostá matematika neplatí.

V dobře vystavěném dramatu přichází po katastrofě možnost očištění, katarze. Bylo-li období normalizace katastrofou, zdá se, že na okamžik katarze zatím stále ještě čekáme. Hlas zasloužilého kmeta, který se zuřivou, komickou, otravnou, nesnesitelnou a za všech okolností opravdovou nekompromisností pojmenovává morální selhání nás všech - sebe z toho nevyjímaje - lze při tom čekání sotva přeslechnout. Myslím, že máme velké štěstí, že ten hlas tady s námi pořád je.

Štěpán Hulík

Filmy: Božská Ema, Causa Císařův pekař, Čintamani a podvodník, Morálka paní Dulské , O věcech nadpřirozených, Pension pro svobodné pány, Podezření, Polnočná omša, Probuzení, Prodavač humoru, Slečna Julie, Svatba jako řemen, Svědomí , Týden v tichém domě , Vyšší princip