Film a jazz, dvě novodobé umělecké formy, vpíjející do sebe překotnost doby, v níž vznikaly a vyvíjely se, měly k sobě vždycky blízko. Od prvních záznamů hudebníků přes účast slavných orchestrů v hollywoodských spektáklech až po skladebné postupy, začleněné do nediegetické hudby, vstřebávala kinematografie po desetiletí nesčetné jazzové podněty. Skutečný rozmach však nastal až po válce, kdy začali sami jazzmani, většinou afroamerického původu, psát a nahrávat svou hudbu přímo pro film.

Alexander Payne, jeden z letošních uchazečů o Zlatou palmu, autor úspěšných filmů O Schmidtovi (s Jackem Nicholsonem, 2002), Bokovka (s Paulem Giamattim, 2004) nebo Děti moje (s Georgem Clooneym, 2011) napsal pro pražskou retrospektivu svého učitele Jiřího Weisse v Ponrepu velmi osobní vyznání: